Přibližně deset kilometrů na východ od Karlových Varů se na pravém břehu řeky Ohře rozkládá malá lázeňská obec Kyselka (kdo tam byl dá autorovi této věty ⁹ za pravdu: lázně jsou bohužel opravdu v rozkladu). Přímo nad ní se tyčí zalesněný vrch Bučina. Těsně pod vrcholem tohoto kopce shlíží dolů do údolí malá kamenná rozhledna, o které mnoho lidí ani neví. Malou kamennou válcovou rozhlednu (její výška činí zhruba 10 metrů) tady pravděpodobně nechal postavit okolo roku 1880 karlovarský podnikatel Jindřich Mattoni, který koupil obec Kyselka i s jejím nejbližším okolím. Ten pak celou obec zvelebil a proslavil. ⁹   Více o Kyselce najdete v popisu trasy do Kyselky.

Cesta na Bučinu začala nevinně, zato skončila fatálně. Za všechno si můžu sám, budiž toto vyprávění poučením pro ostatní. Cestu nebudu popisovat do detailu jako obvykle, ztratit se na cestě Karlovy Vary-Dubina prostě nemůžete a když to říkám já, tak mi věřte.

Začalo to tím, že jsem odpoledne začal shánět někoho, kdo pojede se mnou. Z asi 20 lidí z 200, které mám v telefonním seznamu nikdo nechtěl nebo nemohl. Na poslední chvíli jsem se tedy vypravil do Fotolabu pro rezervní film a tradá na Bučinu. Bylo asi 16 hodin. Minul jsem ceduli konce Karlových Varů a šlapal jako o závod, abych tam byl dřív, než se ještě víc zhorší světelné podmínky (od Sokolova se na Vary valily mraky). Zapomněl jsem dodat, že jsem Petru Kohlovi ze serveru rozhledny.kgb.cz slíbil fotky (a já je taky chtěl).

Jazyk až na věstě a frčel jsem. A potkal se s vosou. "Ta kráva" mi vlítla do pusy a v té rychlosti jsem ji nedokázal vyfouknout. Vypláznul jsem jazyk a setřel jí až rukou. Mezitím mě tak krvelačná bestie stihla štípnout do rtu. Bolelo to o sto šest, takových cizích slov jsem z hrdla už dlouho nevydal. Tak, co teď. Vzhledem k tomu, že jsem alergik, mohl by z toho být problém. Ret mi natekl, že jsem ho měl jako černoch. Ale jinak nic.

Poučení č.1: jezděte se zavřenou pusou, i když je někdy problém to udýchat.

Pojedu dál, v nejhorším mám mobil. Oops, docházejí v něm baterky. Raději ho vypnu a zapnu ho až když půjde o život.

Poučení č.2: když už jedete na výlet sami, nejezděte s vybitým mobilem. Předem ho alespoň trochu nabijte, i za cenu, že v případě akumulátorů NiMH či NiCd jim tím zkrátíte životnost.

Tak jsem frčel dál. Mraky se za mnou valily, až mě v Dubině dohnaly a začalo z nich cedit. Skoro na konci Dubiny, za obecním úřadem jsem odbočil vpravo na červenou a jal se stoupat na Bučinu. Mezitím se lehký deštík změnil v těžký čili hustý. Ještě že jsem měl plachtu, sešitou z igelitových pytlů. Ale našel jsem lepší úkryt: košatý strom u cesty. Nespadla pod něj ani kapka. Stejně jsem si pro jistotu vzal moji cyklistickou 6 barevnou větrovku made-in USA

Poučení č.3: při neurčitém počasí s sebou vozte pláštěnku, ještě lépe nějakou plachtu (schováte pod ní i ostatní a kola) a nějaké to náhradní oblečení. Vyplatí se to.

Za chvíli mraky odtáhly dál a.. ..vysvitlo sluníčko. Hurá, budou fotky jako fík. Po cestě jsem dojel až na rozcestí, před ním byl vlevo nějaký altán. Vytáhnul jsem foťák, prásk a mám ho na filmu. Dobrý, jede se dál. No jo, ale kam. Hned za rozcestím je BTSka, před ní se dá jet doprava nahoru na širokou rozježděnou cestu skrz paseku. Rozhledny stojí přece na kopci a červená na rozcestí končí, na ostatních cestách taky není. Optám se projistotu lidí, kteří jedou ze shora na motorce a šlapu nahoru. Projedu kolem vodárny (asi) a hurá do lesa. Po červené stále ani památky. Nevadí, uvidí se. Po dlouhé namáhavé jízdě do kopce je tu další rozcestí a vida: červená k vrcholu (trojúhelniček).

vodárna-pohled z dálky	pohled z blízka k té vzdálenější

Odsud je cesta už dobře značená. Bohužel je to odsud taky největší soda. Šinu si to po cestě, až se vřítím na paseku. V tom se snad všechny mouchy vřítí na mě. S další recitací ze slovníku cizích slov jsem raději zanechal, mouchy sice neštípou, ale v puse je mít nechci.

Poučení č.4: nadávejte jen v duchu, a to nejen, když kolem vás létají mouchy.

Pěšinka pasekou je čím dál tím užší a dostávám první pozdravy od kopřiv.

Poučení č.5: viz poučení č.3-kalhoty se neztratí.

Konečně jsem se doplazil až na rozhlednu. Tahle cesta asi opravdu nebude pro cyklisty, vždyť už od té paseky jen tlačím. Přitom by stačilo na pasece prosekat cestu a odkamenit ji. V lese nad pasekou už je to horší: jsou tam pozůstatky staré cesty, včetně schodů. Nezbývá než kolo přenést.

U rozhledny koukám do foťáku, odkud budou nejlepší fotky. S objektivem f=50 mm je to problém, rozhledna se tam ne a ne vejít. Takže znovu do kopřiv..

pohled od cesty	fotka z kopřiv
vchod do rozhledny	pohled z vrchu nad rozhlednou

Po vyšlapání 62 schodů je z rozhledny pěkný výhled. Od jihozápadu až po sever. V ⁹ stojí psáno, že je vidět i hrad Andělská hora. Já jsem ho při odpoledním západním slunci neviděl a navíc pochybuji, že by byl kvůli přerůstajícím stromům vidět. To je problém této rozhledny: kromě toho, že se rozpadá (hlavně kamenné schodiště je už dost děravé) ji přerůstají stromy. Doupovské hory jsou tak vidět jen pokud z rozhledny sejdete dolů a vydáte se asi 30 metrů nad rozhlednu. Jinak je perfektně vidět Kyselka, včetně stáčírny minerálních vod. Určitě si také vychutnáte pohled na Krušné hory.

pohled na Kyselku	to samé, více vpravo
z rozhledny na Doupovské hory	z návrší na Doupovské hory

Tak, dofotil jsem film, udělal snímky na nový a hurá stejnou cestou domů, resp. nejdřív do Fotolabu (v Kauflandu) se starým filmem. Kolik je hodin? Oops, 18:45 musím šlápnout, aby mi nezavřeli. Frčím si to nazpátek, jak jen to jde rychle. Konečně, značka Karlovy Vary. Prásk, au! Do levého oka mi vlítla moucha. Rychle jsem si ji rukou setřel, jenže to bylo ještě horší. Pot z ruky nedělá oku dobře a milé oko začalo pěkně slzet a pěkně bolet. Trochu jsem si ho propláchnul čistou vodou z bidonu (ještě že vozím jen vodu), ale je to marné. Bolí, pálí. Teď už budu vědět, že brýle nemám zapomínat..

Poučení č.6: vozte si s sebou brýle, jedny tmavé do slunce a druhé světlé do stinných míst (nebo náhradní skla, pokud je máte vyndavací). A hlavně je mějte na sobě.

Už patřičně nasr... šlapu do Kauflandu. Stíhám to v pohodě, je asi půl osmé. Slušně žádám poblíž vozíků na kole sedícího bikera, aby mi chvíli pohlídal kolo, beru jen mobil, klíče a film a běžím do Fotolabu. Předávám film na zpracovnání a tradá zpět. Vše je v pořádku, děkuju bikerovi a jedu domů lízat si rány.

Výsledek: 3 dny nateklé oko (ale doktorce jsem nakonec jít nemusel) a asi 11 pěkných fotek (altán se moc nepovedl-svítilo za ním slunce).